django1 píše:Jak je možné, že kovy v chemtrails se drží v atmosféře déle, než pára, když mají mnohem větší měrnou hmotnost?
Tu schopnost mají jakékoliv prachové částice, čím drobnější, tím větší. Bohužel, na tuto otázku jsem nikdy nedostal nikde uspokojivou odpověď, vlastně žádnou odpověď, ani od kantorů, ani v odborné literatuře, kromě rozhození rukou. Hádám, že na ni neexistuje žádná vhodná vědecká teorie a tím ná vědecká odpověď, byť i blbá, schází. Jedinné slovo, které tento jev popisuje, avšak nevysvětluje, je v anglině "suspense".
Jinak osobně se přikláním k možnosti, že pole přilnavosti, stejně jako u plynů, jsou vzájemně stejnorodé a nestejnorodé a de fakto zvětšují efektivní povrch a tím efektivní objem částic včetně molekul. Zde bych se podíval na vlastnost zvanou smáčení. Některé prvky a sloučeniny a jejich formy vzájemně přilnou, ba i se i sloučí, zatímco jiné to všeobecně odmítají učinit, například voda a oleje. Nacházíme zde však spoustu jakýchsi vyjímek, kdy ke smočení dojde, pokud jsou složky donuceny se dostatečně přiblížit třeba pod tlakem, nebo pomocí procesů, které lokálně tlak vyvolávají, například pomocí ultrazvuku, nebo ochlazením (kondezace). Asi zde narážíme na základní jev a to pole, která jsou ve své podstatě chovají se jako superkonduktivní v tom smyslu, že cirkulace el. proudu v systému částic jedné látky je velice shodná s polemi stejné všeobecné charakteristiky i jiných látek (viz kapilární elevace a kapilární deprese) a v mnoha případech dochází k vzájemnému vytěsňování se polí v rámci daného prostoru a působení gravitačních sil, namísto přilnavosti.
Řekl bych. že nejde nezbytně o skutečně superkonduktivní jev magnetismu, ale že může jít o pole, která jsou v zásadě elektrická, avšak velice vyhraněných frekvencí svých složek, kteréžto frekvence se dobrovolně moc rády memíchají s frekvencemi polí jiných látek. Asi bych to mohl spíš nazvat super-elektrická pole, nikoliv super-magnetická. Není důvod si totiž myslet, že fraktálně posloupné (řádové) rozlišení příčin sil se bude omezovat svými všeobecnými projevy striktně na projev Meisnerova magnetického pole superconduktorů a že stejný projev se nebude odehrávat na úrovni elektrických polí. Takovýto přístup by také docela připustil kvantitativní rozdíly vztahů tlaku, teploty a kompozice různých plynů, namísto nemístné Kinetické Teorie Plynů, která v praxi nefunguje ani přibližně a musí používat termín "Ideální Plyn".
Jak to tak smolím, dochází mi, že v tomto případě jde jednak o vzájemné vytěsňování polí, která jsou identická. Dále, že jde o částečné vzájemné vytěsňování polí s převládající identitou. Dále, že jde o přitahování se a slučování polí s neharmonickými frekvencemi, které se však dokáží harmonizovat právě tím sloučením, byť i částečným. Obráceně to nemůže pracovat, protože to bychom neměli plyny stejných a nějak podobných látek. Nelze předpokládat, že dvě molekuly například kyslíku nemají více méně identické pole.
Z tohoto hlediska stojí specielně za povšimnutí všeobecná poučka o kapilární depresi rtutě. Je velice zavádějící, anžto se provádí ve skleněných kapilárách. Ve zlaté, nebo stříbrné kapiláře se rtuť takto nechová, naopak, její přilnavost specielně k těmto ale i jiným prvkům je natolik silná, že dochází ke slučování rtuti a například stříbra, nebo zlata do slitin i za "studena". Z toho lze docela lehce usoudit, že rtuť a její pole vytěsňuje a je vytěsňována polem především křemíku a jeho forem. Vzhledem k převládající existenci křemičitých látek v zemské kůře se lze tudíž dohadovat, že rtuť a její páry mají neuvěřitelně silnou schopnost vytěsňovat podstatnou část gravitačního pole země přináležící křemíku. Zde by stálo za pokusnictví si zjistit, které látky vlastně způsobují u rtuti tu takzvanou kapilární depresi, jinými slovy, ke kterým látkám rtuť nepřilne a které nesmáčí. Pokud vím, těch smáčených je dost málo.
Pak-li že se podívám na mnou poněkud prozkoumaný nárůst optických polí materiálů se zvyšující se teplotou, mohu se dále dohadovat, že některé legendární Indické Vimanay, které podle záznamů proniknuvších na veřejnost používaly železný (ocelový) kotel přehřáté rtuti, či rtuťových par, pro svojí schopnost se vznášet ve vzduchu (ne pro pohon) nejsou historickou fantazií, ale historickým faktem. Zde bych se mohl totiž dotázat i já: "Jak je to možné, že rtuťové výpary jsou lehčí než vzduch, když specifická váha rtutě je mnohonásobně vyšší?" Tento jev je snad největším výsměchem Kinetické Teorii Plynů (KTP) jistého kanoniovaného Einsteina. Máme ty jevy všichni přímo před očima a přesto se necháváme totálně oblbovat specifickými dílčími důkazy překroucenými našima vědama na všeobecné poučky.
Znovu se vrátím k vytěsňování "gravitačních" polí ve velkém. Nakousl jsi to a vrtá mi to palicí. Jistý Boydův zákon uvádí, že planetární vzdálenosti (po Saturn) od Slunce vykazují jistou matematickou násobnou zákonitost. Akorát je v tom jedna díra a tu okupuje nikoliv planeta, ale hlavní pás asteroidů. Z toho na mě jaksi také čiší možnost, že se jedná o jakési vrstvení alespoň účinků gravitačního pole a že skutečně ty vzdálenosti mohou být dané "odpudivou" charakteristikou vytěsňování polí, zatímco přitažlivá charakteristika je dána nekompatibilností některých složek gravitačních polí. Taky by to asi dovysvětlilo proč Měsíc má nutně díky své geofyzice podstatně vyšší skutečnou hmotnost nežli je jeho teoretická hmotnost napočítaná podle Newtona.
Dlouho se mi to jevilo jako nepravděpodobné díky tomu, že jsem si nedovedl představit, že by pole nějakého tělesa mohlo neskutečněkrát objemnější nežli je jeho fyzická hmota. Nicméně například voda zvětší objem cca 1760x při odparu za atmosferického tlaku. To je ďábelsky hodně a pokud je ten tlak odstraněn, je ten nárůst ještě podstatně větší do momentu, kdy výpary vody ztratí charakteristiku plynu a stávají se více méně nezávislými molekulami zbloudile se motajícími evakuovanou nádobou. Taktéž se chovají všechny plyny v hlubokém vakuu a proto je prakticky nemožné kompletně evakuovat jakoukoliv nádobu. (To opět pro Kinetiockou Teorii Plynů (KTP). Leží mi v žaludku přímo neskutečně) Kdo s tím má problém, stačí si nastudovat průmyslové procesy zabývající se evakuváním během průmslových procesů. Kompletní evakuace není možná, ani u žárovek, ani u ktodových a rentgenových lamp ani u lampových usměrňovacích lamp atd.
Poněkud volně ocituji odborníka na evakuační zařízení, tedy na vývěvy, na který jsem narazil v období, kdy jsem byl požádán, abych navrhl evakuační systém pro impregnaci transformátorů:
"Po dosažení jisté hloubky vakua v nádobě se vzduch přestane chovat jako tekutina, ztrácí viskozitu a jednotlivé molekuly vzduchu počnou jaksi bloumat objemem nádoby . Sem tam nějaká náhodně vnikne do evakuovacího potrubí a eventuelně je odstraněna vakuovou pumpou."
Mohu se tedy dotázat, "Jak to přijde, že molekuly vzduchu přítomné v gravitačním poli Země nepopadají po ztrátě viskozity ke dnu nádoby a "
jen jaksi bloumají" objemem nádoby? Zde už nelze mluvit ani o KTP, ani o nějaké suspensi. Jde o příšernou vědeckou anomálii a paradox na entou, který, ačkoliv průmyslově naprosto na denním pořádku a velice ověřitelný, zůstává naprosto vědecky kompletně bez povšimnutí, protože je trnem v oku všech sci-fi teorií současné vědy. Zde již nelze mluvit ani o vztlaku, ať již zapříčiněným jakýmkoliv způsobem. Zde jde o neposkvrněnou antigravitaci, ve vztahu k tomu, jak si většina z nás gravitaci představuje.
S pozdravem, Slávek.
Je-li tvá přítomnost ve výhni okolností, vyuč se kovářem své budoucnosti.